od Návštěvník » sob zář 08, 2012 9:02 am
Ahoj, nemáte někdo nějaký recept na to, jak se donutit něco se sebou dělat? Jsem od září sama s dětmi, myslela jsem, že když to dořeším, budu v klidu a začnu s hubnutím. Opak je pravdou, doléhá na mě samota, pocity viny, smutku, mám strach z té obrovské zodpovědnosti za děti, bojím se, že něco udělám špatně. Tak se honím do práce, z práce, do školky, domácnost, zahrada, řeším pubertální výlevy své dcery, období vzdoru té menší, bojím se, že na něco nebudou peníze,prostě mám strach ze všeho. Vždycky se chvíli donutím cvičit, pak zase na to není čas a nálada, chvíli jim zdravě a málo, vzápětí do sebe narvu pytlík bombonů v devět večer, ujíždím totálně na sladkým. Vím že je to celý špatně, ale nevím, jak z toho kolotoče ven, cítím že kynu, radši už se ani nevážím, stačí se vidět v zrcadle. Mám na sebe vztek, že jsem takový slaboch a nedokážu si poručit, ale nevím jak se nastartovat. Jsem unavená, otrávená, před dětmi se snažím být v pohodě, podnikáme různé akce a výlety, to je fajn, ale sama se sebou nejsem schopná nic udělat. Do toho mě deptá můj ex alespoň po telefonu, pokaždé když spolu mluvíme poslouchám, jak jsem nemožná a neschopná, jak on by to určitě s malou zvládl líp......když není po jeho, dokáže nezkutečným způsobem prudit, prozvání telefonem, přijede a prozvání venku zvonkem, troubí...deptačka prostě. Když dosáhne svého, vítězně odkráčí a já si jdu dát čokoládu. Jsem blbá, vím to, ale co s tím? Připadám si jako feťák, co potřebuje svůj přísun cukrů..... Jak jste se překonali vy? Máte někdo nějakou radu?
Ahoj, nemáte někdo nějaký recept na to, jak se donutit něco se sebou dělat? Jsem od září sama s dětmi, myslela jsem, že když to dořeším, budu v klidu a začnu s hubnutím. Opak je pravdou, doléhá na mě samota, pocity viny, smutku, mám strach z té obrovské zodpovědnosti za děti, bojím se, že něco udělám špatně. Tak se honím do práce, z práce, do školky, domácnost, zahrada, řeším pubertální výlevy své dcery, období vzdoru té menší, bojím se, že na něco nebudou peníze,prostě mám strach ze všeho. Vždycky se chvíli donutím cvičit, pak zase na to není čas a nálada, chvíli jim zdravě a málo, vzápětí do sebe narvu pytlík bombonů v devět večer, ujíždím totálně na sladkým. Vím že je to celý špatně, ale nevím, jak z toho kolotoče ven, cítím že kynu, radši už se ani nevážím, stačí se vidět v zrcadle. Mám na sebe vztek, že jsem takový slaboch a nedokážu si poručit, ale nevím jak se nastartovat. Jsem unavená, otrávená, před dětmi se snažím být v pohodě, podnikáme různé akce a výlety, to je fajn, ale sama se sebou nejsem schopná nic udělat. Do toho mě deptá můj ex alespoň po telefonu, pokaždé když spolu mluvíme poslouchám, jak jsem nemožná a neschopná, jak on by to určitě s malou zvládl líp......když není po jeho, dokáže nezkutečným způsobem prudit, prozvání telefonem, přijede a prozvání venku zvonkem, troubí...deptačka prostě. Když dosáhne svého, vítězně odkráčí a já si jdu dát čokoládu. Jsem blbá, vím to, ale co s tím? Připadám si jako feťák, co potřebuje svůj přísun cukrů..... Jak jste se překonali vy? Máte někdo nějakou radu?